Magorky

„Vaneso, co se stalo? Máš úplně oteklý víčka,“ vrhla se na ni Tereza, jakmile je spatřila. Vzápětí se přidala i Lucie.

„No, holky, všechno je jinak,“ řekla jim, zatímco se jí začaly lesknout oči. Slibovala si, že už kvůli Patrikovi brečet nebude. Zhluboka se nadechla, aby mohla dokončit větu: „Svatba se konat nebude. S Patrikem je konec, ale dítě si nechám.“

„Cože?!“ vykřikla Lucie. „Ten hajzl! Jasně, užít si, ale žádné závazky! Bože, já ti to vždycky říkala… nesnášela jsem ho!“

Vanesa na ni pohlédla. „Kecáš, Lucie,“ odpověděla klidně, ale přímě. „Kolikrát jsi mu na akci brečela na rameni, když ti nějaký jeho kamarád nasliboval hory doly a na další akci dělal, že tě nezná… Jela jsi po něm taky, prosím tě.“

Lucie se rychle ohradila: „To není pravda, Vaneso! Brala jsem ho jako kamaráda, prostě jsem na něj byla zvyklá. Přece jenom jste spolu byli dlouho, a tak nějak k nám patřil…“

Vanesa si povzdechla: „Hele, nebudeme se přece kvůli němu hádat, to nemá cenu. Teď je asi volnej, Lucie, tak máš šanci…“ vyhrkla ve vzteku.

„Holky, co blbnete…“ vstoupila do toho Tereza.

Lucie se ale nevzdávala: „Dobře, tak já ti to řeknu. Víš, proč se tak rozhodl?“

Tereza zpanikařila. „Mlč, mlč!“ rozkřikla se. „Prosím tě, přestaň! Copak nevidíš, jak se Vanesa třese? Přestaň, Lucie!“

--------