Proč se ženy NErozvádějí

„Konečně padla, holky, jdeme pařit! Helčo, jdeš s námi?“ volaly na Helču kolegyně.

„Já nevím, moc se mi nechce…“

„Ale prosím tě, co bys dělala sama na ubytovně, stejně tě Klára v noci vzbudí, až se bude vracet, zítra máme volno a to se musí využít,“ ševelily všechny okolo.

„Vždyť víte, že já na to nejsem,“ namítla Helena.

„Víš vůbec, kdo tam chodí?“ nedaly se kolegyně.

„Vím, a právě proto byste měly jít samy, aby toho zůstalo na vás víc!“ zasmála se Helena.

„Vy tomu pořád nevěříte, ale já si toho doktora jednou opravdu vezmu,“ vložila se do hovoru Johana.

„Ale to my ti věříme!“ shodly se se smíchem všechny okolo.

„Ale pozor, Helča nám něco tají! Že by ten ctitel z jídelny? Už jsme si kolikrát všimly, že ti drží místo. Že bychom něco nevěděly?“ popichovaly zase Helenu.

„To je blbost, jen nebylo jinde místo, tak jsem si s ním sedla ke stolu,“ bránila se Helena.

„Povídej, kolik mu je? V našich letech nejspíš nebude… Kde pracuje? No tak nenapínej a mluv, nebo tě budeme mučit!“

„Není co povídat, jmenuje se Karel a pozval mě na kafe. Ale váhám… je o dost starší a vlastně o něm nic nevím…“

„A nikdy se nedozvíš, když s ním nikam nepůjdeš, takže příště pozvání přijmeš! Ale slib nám, že všechno nám řekneš. Já se z toho picnu, já lítám všude možně a žádného Karla nepotkám a ty si jen zajdeš do závodky na oběd a je to… Kde dělám chybu? Já chci také muže, tak kde mám hledat?“ zoufala si Johana. „Takže holky, hoďte se do gala, na ksichtík namalovat obličej a v osm u vchodu, jasný? Jde se na to, jdeme hledat Karla,“ zavelela, „jo a Heli, pro tebe to platí také!“

Večer byl neskutečný, nálada výborná. Johana si opravdu nabalila fešáka – krásný, vtipný a zdá se i hodný hoch, doprovodil ji až k ubytovně a vypadalo to nadějně. Bydlel na druhém konci města. Také pracoval v nemocnici, ale v kanceláři na obchodním oddělení. Diplom mu ještě nestihl uschnout, byl to inženýr ekonomie…